Co se do knihy nevešlo

Během psaní knihy (ale i potom) se rozjel vlak plný synchronicitních jevů. Prostě o čem jsme psaly a na co jsme se nejvíc zaměřily – to se nám přesně dělo a to jsme také přitahovaly v obrovské míře.
A tak nám to nedá a o pár „synchro“ příběhů se chceme podělit i s Tebou.

oddelovac_pruhledne

Letiště

Synchronicita perokresbaNejvíc se mi asi líbí příběh, který se udál hned po napsání knihy.

Odlétala jsem za přítelem do Turecka. Ještě v autobuse před letištěm jsem se seznámila se slečnou, která cestovala s pejskem. Zajímalo mne, jak se se psem cestuje, a tak jsem ji oslovila a začaly jsme si povídat. Bylo až neskutečné, jak jsem hned zjišťovala, kolik toho se slečnou máme společného. Cestuje za přítelem do Ameriky, jsou zasnoubeni. Zatím mají vztah na dálku a cestují za sebou vzájemně, kdykoliv je to jen možné. Bere si sebou na tu dobu práci, a to překlad knihy z angličtiny do češtiny. Nikdy o tomto typu literatury neměla ani páru a vše, co překládala, bylo pro ni velice zajímavé a nové. Hádejte, o čem že ta kniha byla…? O synchronicitách, o starých nefunkčních programech, o odblokování apod. Vyrazila mi tím dech a hned jsem jí na oplátku vyprávěla, o čem všem jsem zrovna dopsala knihu já. Stejná témata! Úžasné. Navíc mi sdělila, že se k této práci dostala díky své kamarádce, která pracuje v největším českém vydavatelství.
Měly jsme společné dvě hodiny čekání na odlet a za tu dobu jsme si toho stihly říct fakt hodně. Vyměnily si na sebe kontakty a od té doby o sobě víme na facebooku.
Po mém návratu z Turecka jsme s Táňou dokončovaly korektury a úpravy na knize a pak jsme začaly oslovovat vydavatele. Někde díky googlu jsem zjistila, jak se taková věc formálně dělá. Psalo se tam mimo jiné, že není korektní oslovovat více vydavatelů najednou. Aha, takže budeme oslovovat jednoho po druhém… V knize (v epilogu) se můžete dočíst, jak jsme se dostaly k tomu prvnímu oslovenému. Ten nás ale odmítl. A pak asi tři další také. Tím se nám proces vydání začal dost protahovat… Vzpomněla jsem si v tu chvíli na Míšu, slečnu z letiště a napsala jí, zda by mi nedala kontakt na svou kamarádku z vydavatelství. Povedlo se – my už pak přidaly k nahlédnutí jen pár kapitol. Dostaly jsme zanedlouho od ní odpověď s tím, že to přeposlala šéfredaktorce. A že to podle jejích zkušeností bude určitě na dlouho, a že je absolutně normální obeslat i další vydavatele najednou. Že se to prý moc nesluší, ale je to běžná praxe všech autorů a že nám to určitě doporučuje. Takže jsme s Táňou oslovily i další vydavatele a čekaly během vánočních svátků na nějaké zpětné vazby. Všude dovolené a my bez odpovědí. Nechtělo se nám věřit, že by o naši knihu žádné vydavatelství nemělo zájem. Proč by pak andělé trvali na tom, abychom na naší knize tak urputně pracovaly?!
Začátkem nového roku začaly najednou chodit odpovědi… První, kdo měl zájem, bylo to největší vydavatelství, kde pracovala kamarádka Míši, a oznámilo nám, že ačkoliv s tímto druhem literatury doteď vůbec nemají zkušenost, líbí se jim naše kniha natolik, že by to s námi zkusili. A poslali rovnou i smlouvu. Byla by to pro ně první kniha tohoto žánru, pro kterou se rozhodli!.
Pak se nám ozvalo další, jedno z největších vydavatelství v České republice. Jenže s tím, že nám ji nevydají hned, protože teď čerstvě vydali knihu s podobným tématem a chtějí počkat několik měsíců.
Následně na to se ozvalo také vydavatelství Vodnář. Takže jsme nakonec měly dilema, s kterým vydavatelstvím vlastně začít spolupracovat.
Rozhodnutí bylo ve finále celkem rychlé: Vodnář byl našemu srdci nejbližší, měl lepší podmínky a tak jsme mu daly přednost.
Nakonec ještě doplním jednu perličku: redaktorka z největšího českého nakladatelství mi poslala email s dotazem, jestli jsem to prý opravdu já – podle jména, co byla i v pořadu Den D. Jojo… svět je fakt malej!
A díky setkání na letišti jsem oslovila českého giganta nakonec ne proto, aby nám vydal knihu, ale aby nám poradil, že máme oslovit více vydavatelů najednou.
Tenhle příběh mám moooc ráda, a doufám, že i vy tam ty souvislosti vidíte. Nakonec… možná i díky setkání na letišti mám překladatelku pro naši knihu… Možná ano a možná ne. Ještě jsem se neptala. Ale každopádně, až nastane pravý čas, bude Míša první, koho se zeptám :-) .

oddelovac_pruhledne

 

Carl Gustav Jung a naše korektorka, paní Janečková

Carl Gustav Jung a naše paní korektorka, paní JanečkováS korekturou naší knihy to nakonec bylo taky trochu jinak, než jsme v knize napsaly. Jelikož jsme netušily, jak se to s korekturou následně ve vydavatelství dělá, chtěly jsme mít knihu fakt připravenou co nejlépe. A tak jsme po několika našich korekturách požádaly ještě kamarádku Juditu (jak i v knize uvádíme). Jenže opravené soubory, které nám dodala, jsme bohužel nedokázaly spárovat s těmi našimi, ve kterých jsme s Táňou mezi tím udělaly spousty stylových úprav. A tak to byla mravenčí práce – srovnávat, kde se to liší. Současně jsme pokračovaly v našich korekturách a to celkem pětkrát, včetně hlasitého čtení. Nakonec náš vydavatel, pan Kvasnička, celé dílo předal jeho profesionální korektorce, paní Janečkové.
Přišla nám od ní první verze, a to wordovský dokument plný bublin s jejími komentáři. Některé kapitoly jich měly hodně, některé stačilo jen rychle přeběhnout – bublin málo. Ovšem u kapitoly Synchronicita byla bublina s osobním vzkazem, který nás nadmíru potěšil:

Komentář[R52]: :-)
„Tak tady mi to vážně nedá a musím přidat jednu osobní poznámku a vlastně i příspěvek do Vaší sbírky synchronicit:
Za svůj ,redaktorský‘  život jsem redigovala i řadu knih z jungiánské psychologie – včetně devítisvazkového Výboru z díla C. G. Junga. Nakladatelství Tomáše Janečka, které tyto knihy vydávalo, vzniklo a skoro 20 let pracovalo i mým nemalým přičiněním v obýváku, ve kterém zrovna sedím, a posléze i u počítače, v němž právě upravuji Vaši knihu.
A onen Tomáš Janeček je můj dnes už bývalý manžel. :-)
Asi chápete, že takový vzkaz si rozhodně nemůžeme nechat pro sebe a s potěšením ho s vámi sdílíme!

 

oddelovac_pruhledne

 


Ztratil se obrázek

Nemoci děsKniha už byla připravená do tisku, ale Táňa ještě dokončovala své tematické perokresby. Motivy a nápady obrázků jsme řešily spolu, ale některé Táně připadaly tak triviální a jasné, že jsme je prostě „přeskočily“ a nekonzultovala je se mnou. A tak se stalo, že já dostala od Táni kresby k nahlédnutí opravdu až za pět minut dvanáct. Většina kreseb mne doslova dojala! Třeba plot s otevřenou brankou je můj největší favorit, u kterého mi i ukápla slza. Krása! Pak ale přišlo zděšení. Vidím správně? Ona fakt nakreslila ke kapitole Nemoci injekční stříkačku a léky?! Bože! Volám jí a vysvětluju, že tohle do knížky teda fakt ne! Odpověděla: „No… jen ať se lidi trochu leknou, vždyť je to dobře.“
„Táňo, prostě ne, prosím! A když to nepředěláš ty, tak snad něco jiného nakreslím já, ale tohle opravdu ne!“
„Ok, tak mi hoď do mailu nějakou inspiraci a já nakreslím něco jiného.“
Pak nakreslila krásnou meditaci se všemi symboly jednotlivých čaker.
A proč o tom píšu? Protože se stalo to, že vydavatel tentýž den připravoval blok textu k sázení do tisku a volal Táně, že neví, jak se to přihodilo, ale ztratil se mu obrázek ke kapitole Nemoci. Táňa se rozesmála a líčí mu, že jsem se akorát před chvílí děsně zlobila, že zrovna tenhle obrázek nechci. Takže se asi měl ztratit. A že mu brzy pošle nový a úplně jiný.
Náhoda? Nelíbil se a ztratil se?
Jsme rády, že se ztratil, protože narychlo před tiskem by už možná nebyla šance ho měnit. Takhle vlastně ani nebyla jiná možnost, než počkat na obrázek nový.
Takže díky andělé, náš záměr byl evidentně shodný!

oddelovac_pruhledne