Když Kačka Himmelová vyprávěla, jak to dopadlo s jejím bydlením, požádala jsem ji o sdílení té boží story tady s námi všemi :-)

15Tak tady to je:

Kdysi se mě moje mamka zeptala, jakého bych chtěla muže. „Stavaře!“ vyletělo ze mě, aniž bych věděla proč. Přišlo mi to praktické, že bych mu mohla pomáhat ve firmě a postavili bychom si útulný domeček… Hned jsem na to ale zapomněla…. Po letech marného hledání ideálního vousatého kluka na hory, vodu, kolo a lyže jsem si dala inzerát, který obsahoval přesně tyto podmínky: vousy, lásku k horám, kolu, vodě a lyžím + VŠ navrch. Odepsal mi můj Martin, se kterým jsem 20 let. „Kupodivu“ – stavař!

Nicméně od začátku jsem tušila, že něco podstatného nehraje a domeček nebudeme mít. Ačkoliv měl Martin stavební pozemek pod horami, do Chomutova se mi jít bydlet nechtělo. Ani on tam neměl své srdce, zato rodiče a společnou stavební firmu. Nakonec se za mnou přistěhoval do Prahy, protože rodinné firmě se přestalo dařit, prodali ji. A Martin byl rád, že bydlí ve městě, kde vystudoval a původně tam měl po škole nabídku na práci, kterou kvůli tehdy vznikající rodinné firmě nevyužil. Vrátil se tedy opět na začátek…

Bydleli jsme (a stále ještě bydlíme) v bytě po mojí babičce, tehdy 1 + 1. Když děti začaly dorůstat, odstěhovali se naštěstí sousedi na patře a přenechali nám jednu místnost, vzniklo tedy 2 + 1. Byt se tak vrátil do původního stavu, protože moje babička sousedům kdysi onu místnost věnovala – komunistické úřady jí tam pro nadměrné metry chtěly nasadit nájemníka. Ale mně se to stále nelíbilo: něco jsem opravili, ale jinak byl byt v poměrně původním stavu, nejvíc mi vadila stará odřená futra, okna a dveře. Kuchyňskou linku jsme předělali kdysi s Martinem ze staré hrůzy od někoho ve sklepě za 2000 korun – že je to jen provizorium (tak na to obzvlášť POZOR!). Koupelnu nám obložil Ukrajinec, který upravoval dlaždičky štípačkami… a to staré lino v kuchyni… vážně jsem se tam necítila vůbec dobře. Pan majitel řekl, že tyto investice si platí nájemník sám. Nechtěli jsme dávat peníze do cizího (i když dnes to hodnotím jinak, bydleli jsme v tom 20 let přece MY!).

Takže jsme začali hledat vysněný domeček. Všude. Byla tam vždy řada velkých proti, pak už jsme hledali i byt. Ale peníze, které jsme měli, by vždy stačily na nákup nějaké ruiny a nezbývaly by na rekonstrukci podle našich představ. Vleklo se to, děti začaly být v jednom společném pokoji nervózní, jak dospívaly, začalo jim silně chybět soukromí. Ale ani se nechtěly z naší čtvrti stěhovat (bohužel je jedna z nejdražších v Praze). Už to začínalo být psycho. Přišlo mi, že bez velké finanční injekce to nedáme dohromady a začala jsem snít o výhře v loterii.

Tak jsem šla na rodinné konstelace a postavila dotaz tak, že chci vědět, kde si blokuji přísun velké finanční částky, abych si mohla koupit domeček snů. Úplně jsem ho viděla – něco mezi Skandinávií a Bretaní (dvě moje nejmilejší země), v zarostlé zahradě… Holčinu, která hrála můj současný byt jsem odstrčila co nejdál, že ji nechci ani vidět a jen jsem nábožně vzhlížela ke svému domečku, hrál ho takový hezký kluk v zářivě žlutém triku… Jenže najednou, jak běžely energie, začalo vysvítat, že vůbec domeček NECHCI! Vůbec, ale absolutně jsem tomu nerozuměla. A pak přišla do konstelace holka, hrála moji mamku. No jasně! Ona je holka z vesnice, pracovitá, rychlá, vždycky chtěla dům a neměla jej. Nakonec rodiče koupili chalupu, kde si tento sen částečně splnila a udělala to tam moc hezké, je vážně šikovná. Takže sen mojí maminky… také mi párkrát opatrně říkala – Kači, zvaž to, ty nejsi úplně po mně, vážně chceš dům? Je to hodně práce… Bylo jasno. A lektorka mi ještě tak na okraj povídá – a co kdyby jsi poděkovala svému současnému bytu, že v něm tak dlouho můžeš být, že ti poskytuje zázemí? Šok! Šla jsem domů dost rozhozená, zbořil se mi „domeček z karet“. Doma to ještě víc zhoustlo, hádky dětí na denním pořádku. Tak dost! Dala jsem si jasný záměr – okamžitě vyřeším soukromí pro děti a klid pro nás!!!!

Za pár dní mi Martin povídá – „ty Uzbekové pod námi se stěhují.“ „Hmmmm, mají stejně velký byt i stejnou dispozici pokojů, to nám nepomůže,“ myslím si. A pak – po čase – mě napadlo: „Martine, my máme lacinou přístavbu, dole jsou byty s vyššími stropy, třeba by tam šel dětem lépe přepůlit pokoj a udělat patro na spaní, pojďme se tam podívat. Musím vysvětlit, že náš dům má majitele, úžasného pána ze staré školy, kterému jej vrátili v restituci a skvěle se o něj stará. Máme nové všechno, co je společné – od střechy, přes výtah po sklepy. Nájem nám o své vůli nezvyšuje, i když mu to vládní nařízení umožňuje. A letos v lednu nám napsal, že máme nedoplatek za služby 2000 Kč, ale protože je krize, nechce jej od nás zaplatit, uhradí to sám. Vážně!!!!!!

Takže byt jsme okoukli a zjistili, že patro pro děti tam dát nejde, jen velké úložné prostory. Nicméně přepůlit pokoj lze, byla tam na rozdíl od našeho bytu dvě topení v jedné místnosti. Koupelna ale byla stará, horší než naše a kuchyňská linka také. A pak se to stalo, do dneška mi to hlava nebere, srdce naštěstí ano. Přijel pan majitel, řekl že byt bude na každý pád celý rekonstruovat, než jej někomu předá, a potom že se můžeme přestěhovat. Koupelnu ale nechá tak, jak je. V koutku duše jsem věděla, že to nevydržím a v nejhorším ji zaplatíme. Ale pak se stalo něco dalšího. Jeho zeť, který v domě bydlí a dělá tam správce, nám později řekl, že udělají i koupelnu, a kývli i na novou vanu, kterou chtěl manžel (já už si ani netroufala o ni říct…). To, že nám ji ještě včetně odpadu otočili, už byl sen… Také nám dali finanční limit na obklady, můžeme si prý vybrat jaké chceme. A na kuchyňskou linku jakbysmet.

Shrnu to – ten byt má mnohem krásnější, staré „zámecké“ dvoukřídlé dveře a špaletová okna, nyní krásně bíle nalakovaná. Oproti našemu bytu všechny omítky nové, i stropy (u nás je rákos…). Kuchyň – můj sen z Ikey ve stylu Provence se stává skutečností, jen si doplatím baterii, dřez a nový sporák. A koupelna – ááááááááách, vše podle našeho přání. Děti budou mít každý malý pokojíček. Byt uklidí firma, kterou platí pan majitel a 20. prosince nám předá klíče. Jako Ježíška… A bonus? Stále stejný nájem!

Vážně jsem si to nevymyslela a už vím, proč jsem měla vyjádřit vděčnost místu, kde bydlím…. Volám do nebes DĚKUJI!!!! DĚKUJI!!!!! DĚKUJI!!!!!

Kačka Himmelová (v překladu Nebeská) :-)

oddelovac_pruhledne