Krásný příběh od Kačky Himmelové z Prahy

 

5Mám svého nejlepšího kamaráda Vojtu, známe se přes čtvrt století a prožila jsem s ním a celou partou jeho spolužáků      absolutně nejkrásnější roky života na medicíně (oni jsou ale jaderní fyzici). Je to blízkost duší, jdeme vedle sebe beze slov po hřebeni hor a to stačí… vždycky mě moc bavilo, co vymýšlí za program pro děti i dospělé a skvěle jsem si to užívala. Každé setkání s ním, dodnes. Ale bydlí s rodinou na druhém konci Prahy, vídáme se vzácně. Další společný kamarád, Beny, se odstěhoval s rodinou do Liberce. Toho se také můj příběh lehce týká.
V zimě jsme si vyrazili s Martinem a Matýskem k mojí tetě do Jablonce a na běžky do Jizerek. Napadlo mě cestou v autě zavolat Benymu do Liberce, co právě dělají. No – byl u nich i Vojta s rodinou a chystali se na běžky. Super! Tak jsme si dali sraz u vodní nádrže Bedřichov, pod Olivetskou horou, mám to místo moc ráda. Kochala jsem se neplánovým setkáním až do dna, bylo překrásné počasí, prašan, co víc si přát? Ale už před bufetem na Hřebínku se mi Matýsek svěřil, že mu není dobře, něco na něj leze, sotva šel. Tak jsme se s krvácejícím srdcem s přáteli u bufetu opět rozloučili a jeli domů…
Za 14 dní, když byly zase super sněhové podmínky, jsem ve čtvrtek večer navrhla Martinovi, že si ten výlet zopakujeme, protože se mi po Jizerkách stýskalo a bylo mi pořád líto, že jsme si to tam neužili. Jeli jsme sami dva, pěkně brzo ráno, v 8 hodin už jsme nazouvali lyže v sedle Maliníku. U bufetu na Hřebínku jsme byli cobydup. Dali jsme si grog, opalovali se a vzpomínali, jak jsme tu museli své přátele před dvěma týdny opustit. Dopili jsme a už se zvedáme, že pojedeme, já šla vyhodit kelímky do koše – a v tu chvíli proti mně přijíždí od nádrže Bedřichov - kamarád VOJTA!!!!!!!! Bez dechu jsem k němu doběhla, objala ho a povídám: „No, to je dost, že jdeš, už tady na Tebe čekáme :-) !“ Tak jsme tam tak my tři stáli a vstřebávali zážitek, který jsme si pro sebe navzájem začali připravovat už před dvěma týdny a teď měl tedy vážně sílu! A pak jsme si dali Jizerky pěkně napříč, v celé délce, až na Smědavu a zpátky. Nirvána!
Nemusím ani dlouze rozepisovat, že Vojta dostal „nápad“ zopakovat si trasu ve čtvrtek večer, stejně jako my… A jako třešinka na dortu je malá epizoda ze Smědavy. Běžím stopou a říkám si – to je magický den, koho tady ještě potkám´? A najednou proti nám kluk v kulichu, setrvačností mi došlo, že ho znám, až když už byl 100 metrů za námi. „Nejsi Pavel Láznička?“ volám na něho, Martin s Vojtou mě v němém úžasu sledují. „Jsem“, zubí se a vrací se k nám. Kamarád z Prahy, kterého jsme neviděli asi 10 let… „Hele, to je zvláštní“, povídá, „zrovna jsem na Vás před chvílí myslel“! „To není zvláštní, ale normální“, povídám mu, „dneska to tady tak je :-) “.

Kačka

oddelovac_pruhledne